Blog #6 - Musím si celý příběh před psaním naplánovat?

Publikováno: 09.03.2022 | Označeno tagy: psaní

Musím si celý příběh naplánovat? 

Mezi nejčastější otázky od čtenářů určitě patří: „Věděl jsi, jak kniha skončí, než jsi začal psát?“

Vždy bych jim rád odpověděl stručně, ale je to stejně záludná otázka jako „Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?“ 

Jak na to mám vůbec odpovědět? Na snídani? Večeři? Na večeři po tom, co si jdu zaběhat? V zimě ale neběhám. Brambory jsou nejnadřazenější přílohou, to ví přece každý. Neotevřela náhodou ta sushi restaurace poblíž?

Plánovač a Kalhotář

Spisovatelé se obecně dělí do dvou kategorií. Planners & Pantsers. Hezky česky – plánovači a kalhotáři… Dobře, radši tyto názvy nebudeme překládat. Já mám mnohem radši termíny Outliners a Discovery Writers. 

Discovery Writer je takzvaný spisovatel–objevitel, který nemá úplnou představu o tom, kam bude příběh směřovat. Dějová linka se během psaní nepředvídatelně vlní, často odběhne do nečekaných konců a postavy jsou díky tomu velice uvěřitelné. Tak to koneckonců funguje i v našich životech, takže pokud autor dokáže tuto esenci přenést do knihy, nikdy to není špatně. Mezi ty nejznámější patří Stephen King a George R. R. Martin. 

Outliner je na druhou stranu spisovatel, který má před samotným psaním vše vymyšlené a téměř nic nemění. Tito tvůrci mají většinou slabší postavy, ale zato mnohem více uspokojující zápletky a jejich rozuzlení. Zde například patří J. K. Rowling nebo Brandon Sanderson. 

Který z těchto přístupů je tedy lepší?

Žádný, pochopitelně. Každý spisovatel je totiž kombinací obou. Na levé straně nám odpočívá spisovatel–plánovač a napravo je spisovatel–objevitel. Pokud jste tak na 40 % plánovač, jste zároveň z 60 % objevitel.

Já jsem zhruba 90% plánovač. Než jsem začal psát svou první knihu Arila: Stříbrné město, měsíc jsem chodil v doprovodu soundtrackové hudby z her a filmů po pokoji a vymýšlel co nejlepší zápletku a samotný svět. Jakmile jsem začal psát, přesně jsem věděl, kam mířím a zbytečně jsem se nikde nezdržoval. Některé věci se v průběhu psaní změnily, a proto těch 10 % u objevitele. Každá další kniha se ale držela tohoto poměru. 

Myslím si tedy, že cesta Plánovače je lepší? Ano! Pro mě. Pro vás nejspíš ne.

Stephen King kdysi řekl dnes už legendární hlášku, něco ve stylu: nechci si kazit zážitek z psaní něčím tak omezujícím, jako je naplánovaná dějová linka. 

A v tom je velké moudro. Psaní knihy musí bavit hlavně autora. Pokud nejste v perfektním mentálním rozpoložení, ani vaše myšlenky nebudou a na textu to půjde poznat. Pokud chcete radši příběh objevovat sami a zažít to dobrodružství, tak je to naprosto v pořádku. Jestli si ho chcete ale nejdříve do detailu naplánovat, nikdo vám v tom nemůže bránit.

Jak vymyslet příběh?

Já samotnému příběhu dávám velmi málo prostoru, aby se během psaní měnil. Vše totiž od začátku směřuje k velkému finále, a když něco změním, tak to bude mít velké následky. Čemu ale dávám velkou volnost, jsou postavy. Ty v mých knihách začínají jako předem definované, ale zároveň jim dávám spoustu prostoru, aby se samy vyjádřily. Často se mi tak stává, že mi postava začne při psaní vzdorovat, že takhle by to určitě neudělala nebo že by se mnohem radši vydala úplně jiným směrem. A tak jí v další kapitole napíšu neupravený účes nebo kafem politou košili, a to ji vždy srovná do latě.

Zde se ale musíme pobavit o hlavní myšlence knihy. Rád uvažuji nad knihami jako nad naprosto perfektní cestou pro čtenáře, jak zažít z pohodlí svého křesla nervydrásající příběh a něco si z něj odnést. Očima hlavní postavy prožít nebezpečný příběh a získat všechny benefity v podobě poučení a růstu charakteru protagonisty, ale pro čtenáře bez nutnosti si sundat své pohodlné, čtecí, vlněné ponožky od maminky nebo babičky. 

Proto si myslím, že je nesmírně důležité porozumět tomu, co píšete a proč vlastně zrovna tento příběh chcete vykládat. Pokud rozumíte svému literárnímu dílu na takto základní rovině, dokážete jej směřovat i přes to, že nevíte, kde bude doopravdy končit. Nemusíte naplánovat konec, vystačíte si se správným směrem. 

Nicméně vymyslet rozsáhlý příběh se v prvních momentech může zdát naprosto nemožné. Vytvořit svět, jeho historii, postavy a jejich zápletky… To je příliš moc i pro armádu spisovatelů. Proto si teď ukážeme, co při tomto procesu nejvíc pomáhá mně.

Osnova! 

Nejprve si tedy zvolím hlavní téma, nějakou hlubší myšlenku, která je jádrem příběhu. Není třeba být naprosto revoluční, ale hlavně ať to pro mě osobně něco znamená. To obzvlášť pomáhá, když v příběhu nastanou hluchá místa a je potřeba jej nějak okořenit. Když vím, co je to magické poselství, které má příběh předat, vždy se dá vymyslet spousta věcí. Je důležité si ale dávat pozor, aby hlavní myšlenka zůstala převážně v pozadí. Například u své první knihy Arila: Stříbrné město jsem ještě moc nevěděl, co dělám a poselství je v několika částech příběhu trochu víc tlačeno na sílu. 

Když mám hotovo, přijde na řadu ta epická scéna. Masivní rozuzlení, úžasný souboj s hlavním záporákem. Chvíle, kdy se před hlavní postavou objeví obrovská překážka, a ona ji konečně překoná. Dávám si vždy nesmírně záležet, aby to byla naprosto parádní scéna. A jakmile je hotovo, může začít příprava osnovy. Na začátku to není vůbec nic složitého. 

  1. Hlavní hrdina má poklidný život.
  2. Poklidný život končí.
  3. Epické rozuzlení. Záporák je poražen.

Takto to skutečně stačí. Tedy pro mě. Nejsem si jistý, jestli by měl můj nakladatel z takové knihy velkou radost. Zde ale nastává čas na tu největší magii. Jednu větu po druhé, jeden bod osnovy za druhým, něco málo přidávám a příběh rozepisuji. Pokládám si otázky. Proč už hlavní hrdina nemá poklidný život? Kdo je ten, koho musí porazit? O tvorbě osnovy příběhu si ale popovídáme někdy jindy, to je téma, o kterém bych mohl mluvit celý den. 

Kousek po kousku

Zde vždy používám přirovnání k sochaři, který z obrovského kusu mramoru musí vytesat sochu. Samozřejmě, že když začne tesat a dostane se k prstům, tak na nich detailně nezačne vyobrazovat každou vrásku. Nejdříve je nutné velmi nahrubo otesat kámen a všimnout si, jestli je celá kompozice vlastně fajn. V tu chvíli bude sotva připomínat siluetu člověka, ale to nám stačí. A stejně jako sochař bude otesávat více a více kamene a dostávat se ke větším detailům, stejně tak já přidávam větu za větou a postavu za postavou.

Zhruba po měsíci práce má osnova detailně rozepisuje jednotlivé scény a zabírá úctyhodný počet stran. Vždy si dávám záležet, aby se střídaly akční scény s těmi klidnějšími a aby každá plynule přecházela do té další způsobem, který bude zajímavý. A v ten okamžik je hotovo!

Tedy vlastně vůbec ne. Teď přichází ta skutečná práce, která mi vždy zabere zhruba tři měsíce a spočívá v každodenním sezení u počítače a psaní. Při tak dlouhém a mentálně náročném procesu je pro mě opravdu snadné ztratit přehled o tom, co jsem v této části příběhu chtěl říct a nesmírně pomáhá právě připravená osnova. 

Najděte svou cestu

Hlavně nezapomeňte, že tohle je můj způsob psaní, a kdybyste se zeptali deseti dalších autorů, řeknou vám deset různých metod. 

Třeba jste z 90% Objevitel a jenom z 10% Plánovač, nebo přesně naopak. Chvíli vám zabere, než sami sobě porozumíte. Není třeba kam spěchat a nebojte si vzít z tohoto článku to, co vám vyhovuje, a nechat mi tady, co se vám nelíbí… Však on si pro to přijde zase někdo jiný. 


Komentáře

Archiv

blog